|
Brno je furt na tom stejném místě, kde jsme ho v roce 1974 zanechaly, a většina ulic vede přesně tam, kam před lety - zjistily jsme opět při letošním Mezilelku, na který jsme se do města svých středoškolských studií sjely v září 6. října. Akorát se některé ulice trochu přejmenovaly a obsahově proměnily. Na příklad ve Dvořákově ulici, která si své jméno z minulosti nejspíš ponechala, se v 70. letech zcela jistě nenacházel penzion, v němž jsme teď na dvě noci nalezly příjemný azyl. Apartmán s kuchyňkou pod střechou, útulné pokojíčky, ráno čerstvé rohlíky v sáčku na klice, vinotéka vedle, hospoda U třech čertů naproti a především – to vše pár kroků od nejcentrovatějšího brněnského centra, Svoboďáku. Leckam se dalo dojít pěšky, což jsme pod Nadiným vedením také činily. Hezky po svých přes špilberský kopec do Pisárek, pak zase do kopce na Kraví horu, kde většina z nás byla úplně poprvé. Ale popořádku: jako vždy jsme se do Brna sjížděly na etapy. V páteční poledne zakotvil pražský autobus naproti Grandu a vyplivl Blanku, očekávánou už trojicí Hanka, Dvořa, Naďa. Blanka dorazila v pevném stavu, nerozplynula se tedy nad fotkami mého vnuka Tečky, jak avizovala o týden dřív v mailu. Tehdy jí Naďa vtipně odpověděla: „Zdravím a těším se, že přijedeš (v jakémkoli skupenství ).“ Děfčata odložila kufry v Domě umění, poobědvala v Ratejně a zamířila do penzionu, kde už jsem jako ubytovací předvoj čekala já – rovněž v pevném skupenství. Během odpoledne dorazila v pevném stavu Draha a taky Liba P., která samozřejmě neodolala a cestou z nádraží ulovila kešku. V podvečer jsme se vydaly k nádraží naproti Alče P., která byla nucena do poslední chvíle týrat své žáky angličtinou. V tříčtvrtinové sestavě jsme pak obsadily obývák a u vína zahájily tradiční lelkovní diskusní klub. Vydržely jsme do půlnoci, v sobotu pak jen do jedenácti a není daleko doba, kdy budeme zahajovat diskusi dlouho před večeří, abychom si vůbec stihly něco říct, než nás spánek a stařecká únava přemůžou. Sobota patří vždy výletu, potažmo kultuře. Výletně jsme tedy už v plné sestavě (po ránu dorazili i poslední opozdilci – Liba D., Alča Š. a Zoja) prošly pěšky přes Špilberk a Žlutý kopec do Pisárek s cílem v další památné brněnské vile – Stiassni. Lelek zařídil přímo epesní počasí – na nebi modro a slunečno. Nepříznivé předpovědi dostaly na frak, což komentovala Alča P. výrokem na adresu internetového počasového webu: „Lelek je lepší než Aladin.“ Naďa s Libou samozřejmě cestou lovily. Zatímco hledaly svou kešku, my ostatní pokračovaly v chůzi a nepřítomnost našeho horského vůdce Nadi si vzápětí vybrala daň. Hezky jsme zabloudily a musely se s keškařkami nahánět mobilem. Vilu Stiassni jsme nakonec v bludišti ulic úspěšně našly. Zvenčí není tak impozantní jako loňská Tugendhat, ale tváří se velmi elegantně a funkcionalisticky a taky slečna průvodkyně je stejně úžasná, jako byla ta loňská. Ovšem, jak pravila Naďa, tahle vila klame tělem. Překvapeně jsme zíraly, když vnější jednoduchou eleganci vystřídal uvnitř téměř zámecký interiér – a dokonce několika stavebních slohů. Tu rokoko, tu empír se lvími hlavami na nožkách stolků a postelí. Vnějšímu plášti slohově odpovídaly snad jen koupelny. Divily jsme se převelice, cože to měla paní Hermine Stiassni za puzení hrát si na zámeckou paní. Architekt Richard Wiesner to zvláštní vybavení jinak impozantně řešeného interiéru nejspíš ani neviděl; koukal by určitě jak blázen. Jako my. Osudy židovské rodiny, která o všechny majetky v republice přišla, ale včasným odchodem z rizikového území zachránila životy, nás ale samozřejmě zaujaly, takže do zahrady jsme odcházely velmi příjemně naladěny. Poseděly jsme u bazénku a sbíraly síly na pochod do kopce a po nekonečných schodech vzhůru na Kraví horu. Posilnění nám tam nabídla kavárna Klafé téměř na dohled brněnské hvězdárny a planetária, kam jsme měly namířeno za další kulturou. Hodinový program na téma snu o mezihvězdných výpravách pravda někteří neviděli celý. „Přiznávám bez mučení, že teplo, pohodlné skoro lehačky a únava po celodenním plouhání způsobily, že jsem si párkrát zdřímla,“ konstatovala Naďa. Nebyla zdaleka sama, komu se pod umělou hvězdnou oblohou zavřely oči. Probrala nás až večeře U tří čertů se svéráznou číšnicí. Heslo jako vždy: Ať se kůže napne! Po večeři se s námi rozloučila Liba D. a spěchala za maminkou. V neděli po snídani totéž učinila Alča P. – spěchala za žáky, neb tito nedají pokoj ani v den klidu. Při odevzdávání klíčů jsme informovaly recepčního, že do roka jsme zpátky a Dvořákovu si do budoucna volíme za svou brněnskou mezilelkovní základnu. Někteří si nesli kufr na nádraží do úschovny. „Tam zažíváme malé dobrodružství se žravou skříňkou, která spolkla 110 Kč a odmítla se zamknout. Reklamace chvíli trvá, takže na oběd ke třem čertům jsme dorazily chvilku po dvanácté,“ popsala nepříjemnost Naďa. Těšíme se na oběd s Panem profesorem, doufáme, že přijal naše pozvání – a opět nezklamal! Tentokrát má jen akademickou čtvrthodinku, po lázních je jako nový a při obědě nás informuje o divadelním dění v Brně. Za rok na shledanou, Pane profesore!!! Naše základní sestava nikoliv až za rok, nýbrž už na přelomu května a června 2018 na klasickém Lelkování – tentokrát ve Veselí na Moravě. Snad tam všichni dorazí a nedopadnou jako Draha, která si na zpáteční cestě z Brna udělala ještě neplánovaný výlet do Pardubic. Její rychlík sice jel přes Blansko, kam mířila, ovšem neměl v úmyslu tam zastavit. „Když se totéž stalo kamarádce, nedovedla jsem to pochopit. Ale bylo to celkem příjemné, koupila jsem v Pardubicích aspoň čerstvé perníky,“ informovala nás Draha. Nadě to nedalo a v dalším mailu se ptala: „No Draho, to nemyslíš vážně! Pobavilas mě. I když Tobě asi do smíchu nebylo. Protože jsem strašně zvědavá, zajímalo by mě, jestli tě zkasírovali za jízdenku do Pardubic a zpět, když to byl takový omyl.“ Draha: „Ne, pan průvodčí byl moc milý, vytisknul mi spojení zpět a jen mi řekl, že si musím koupit lístek z Pardubic. A milá paní spolucestující hlásila v Pardubicích, že už jsme tam. Vlak byl vytopen, procházeli s občerstvením, hrála jsem si na telefonu puzzle a ČD si 182 Kč zasloužily. V 17,05 už jsem jela k domovu. Prostě dement, kamarádka mi to vrátí!“ „Tak to je teda pecka, Drahuško! Bůh Lelek asi v tu chvíli polevil a dal si šlofíka. Tos měla dobrodružný návrat domů!!“ hodnotila jsem její neplánovanou jízdu. „Nepolevil Lelek, ale já. To už bude častější. A proto jsem to napsala, abyste se zasmály,“ uzavřela svou anabázi Draha. O měsíc později ji ještě završila třešničkou: „Když jsem se té kamarádce pochlubila výletem do Pardubic, trumfla mě, že už tam byla 2x, jednou se tam prokecala s jinou kamarádkou.“ Nezbývá, než doufat, že podobná polevení se nebudou časem týkat nás všech a že do toho Brna a z něj domů trefíme všechny bez neplánovaných zajížděk i za deset let!!!! ©Staňa 2017 Fotky: Liba P. , Hanka, Jitka Čas: 6. – 8. října Místo: Brno Scénář, režie a výprava: H. Šindelářová, N. Totušková, S. Tesařová Osoby a obsazení: Prof. Vít Závodský j.h Bývalá studentka 1: Hana Šindelářová (Binderová) Bývalá studentka 2: Draha Nečasová (Křivánková) Bývalá studentka 3: Liba Poliačiková Bývalá studentka 4: Staňa Tesařová spací (Rybičková) Bývalá studentka 5: Alena Pučánová psací – nyní The Scriber (Valtrová) Bývalá studentka 6: Jitka Dvořáková Dvořa (Wernerová) Bývalá studentka 7: Blanka Malá (Auská) Bývalá studentka 8: Naďa Totušková (Koláčková) Bývalá studentka 9: Alena Šikulová (Jindrová) Bývalá studentka 10: Liba Dudková (Fráňová) Bývalá studentka 11: Zoja Hanáková (Chodúrová) |