Mezilelek 2015 v Brně
aneb
I nemocný kloub může být prospěšný
Nadin nový kyčelní kloub může za to, že jsme se pod dozorem Lelka sešly letos ještě jednou, a to dokonce v místě našich studií. Klasického Lelkování v Hořicích na přelomu května a června se Naďa zúčastnit nemohla, neb právě dlela po operaci v lázních, tudíž (aby nebyla ochuzena) jsme se na začátku října sjely do Brna na takzvaného Mezilelka neboli Lelka v poločase. Jelikož i loni jsme se v říjnu (díky celotřídnímu srazu) potkaly, začíná to vypadat, že se na obzoru rýsuje nová tradice.
Že by za rok do třetice? Jisté to zatím není, ale Brno nás láká a bylo by pěkné ho jednou za rok, za dva navštívit. Ti vzdáleně žijící k tomu jinak příležitost nemají. Uvidíme, necháme to uzrát.
Ne každý může na povel kdykoliv vyrazit z domova, takže v Brně nebyla jedenáctka kompletní. V přehršli pracovního vytížení chyběla Liba D. a Alča Š.
Zbylá devítka se ovšem s pátečním večerem radostně vítala na „intru“ – v apartmánovém hostelu v Jaselské ulici. Intr proto, že tu stály patrové postele jako v blahých dobách na Křížové 48/50. Přirovnání už dopředu avizovala Alča P. :
„V tom hostelu si budeme připadat jako na intru!!! Koho by pak bavilo stárnout?!“ mávala v mailu z Prostějova.
Intr s dvěma propojenými apartmány měl jedinou vadu – hospodu ve sklepení domu, která nám první noc řádně zatopila randálem. Jinak ovšem se Aparthostel (vzhledem k našemu vystudovanému povolání) velmi příhodně nacházel jen pár čísel od domu, kde v době svých gymnaziálních studií bydlel Karel Čapek. Má na domě bustu s chlapeckým obličejem. Cestou na sobotní výlet jsme mu kolektivně vzdaly hold. Je vidět, že bůh Lelek mi literárně vedl ruku, když jsem ubytování hledala.
Ostatně v pátek 1. října kolem čtvrté odpoledne už Lelek shora řídil dopravu v jinak auty přecpané ulici: Když přijížděla Naďa s bednami ovoce a zeleniny ze svých latifundií, z parkující řady právě couval řidič přesně před „intrem“ – takže Nadin manžel mohl elegantně zaparkovat a bedny vynosit. (Já jsem při prvním příjezdu do ulice takové štěstí neměla; byly teprve dvě po poledni, Lelek ještě nebyl ve střehu. Na druhý pokus před čtvrtou už byl ovšem v pozoru a místo mi uvolnil jen o tři domy dál)
Slézaly jsme se na místo činu postupně a některé měly velký problém s orientací. Kupříkladu Dvořa. „Já sem přijela z té dědine a včil nevim, kde so,“ ozvalo se mi vpodvečer v telefonu. Bloudící Dvořu jsme rychle navigovaly správným směrem. Chyběla jí už jen husa vykukující z tašky.
Hanáčtina měla opět zelenou. Třeba když přišla řeč na důvod absence Alši Š., která pracuje v luxusním sekáči a nemůže ho zavřít ani v sobotu. „Měly bychom udělat sekci v tom jejim mekáču. Teda sekáču. Že bysme tam dokópily. Už sem přestavěla doma huru a mám tam plno modelu, ale další by se hodily,“ pravila Alča P. ovládající vedle rodné hanáčtiny ještě češtinu a navrch angličtinu nastudovanou během deseti let života v Kanadě.
Blanka nás ohromila a nadchla přednesem Druhého sonetu (o nás). Začínal stejným veršem, jakým končil její loňský Sonet o Lelkování. Blanka zkrátka do plné šíře rozvinula své básnické nadání až v době lelkovní, a převzala tak štafetu od Dvoři, která nás verši zahrnovala v době prehistorické předmaturitní. (oba Blančiny sonety viz. příloha)
V páteční večer se rozhořela obsáhlá debata na téma, jaký je rozdíl mezi vdolky a koláči a jak se kde říká koláčům a knedlíkům. Zaujal mimo jiné příspěvek Nadi (vyvdaným příjmením Koláčkové), když pravila, že oni koláčům doma zásadně říkají buchty, protože nejsou kanibalové.
„Dyť my tady máme přímo lingvistickou konferenci!!!!“ zvolala potěšeně Blanka, načež Alča P. dodala: „Takzvaná tvořivá dílna!“
Kam se v Brně vydat, to bylo námětem obsáhlé diskuse měsíc před srazem.
Dedikantka akce Naďa navrhovala Lelekovice nedaleko Kuřimi, kam bychom se dopravily vlakem. Uchvátil ji (mimo blízkého Babího lomu) název obce, v němž je pouze jedno přebytečné „e“ navíc.
Blanka se toho chopila a navrhovala: „Nemohly bychom ty Lelekovice přejmenovat na Lelkovice? Kdo se hlásí, že zajde za starostou, na příslušná ministerstva a rozjede kolotoč byrokracie, běžný u jakýchkoli občanských iniciativ? Třeba bychom toho do konce našich dnů dosáhly!“ )))
Naďa nás v mailu informovala o původu názvu: „Jeho vznik a význam má několik výkladů, přičemž nejpravděpodobnější považuje za základ jména obce ptáka "lelka". Původ lze také hledat ve starém slově leleti se - vlniti, kolébati se. Podle tohoto výkladu je možné za základ názvu obce považovat verbální význam - lelkovat. No není to přímo pokyn osudu?“ pravila Naďa.
Blanka nato poznamenala, že Lelekovice jsou jasně naše obec: „Na stará kolena si tam najdeme nějaký společný INTR, pak už se nebudeme muset štrachat (nebudeme asi ani schopné) kamkoliv jinam. Už teď se cítím čestnou občankou Lelkovic!“
No, Lelekovice zůstaly nakonec jako záloha pro nějaké příští Lelekování, teda Lelkování.
Naproti tomu se ujal Hanin návrh jet na konečnou čtyřky do Obřan a odtud po břehu Svitavy do Bílovic. Skvostný nápad!
Ve slunném sobotním dopoledni jsme mašírovaly po pravém břehu řeky, která si to naopak šinula opačným směrem k Brnu. Míjely jsme řadu půvabných prvorepublikových vilek, které vzápětí vystřídal zástup roztodivných chatiček natlačených do úzkého zeleného pásu mezi tratí a řekou.
Cestou Naďa s Libou P. odbíhaly za keškami a Zoja vyprávěla o nějaké rozhledně. „Jaká rozhledna? Přece vyhlížerna!“ opravila jsem ji při vzpomínce na chlapečka a jeho termín před dvěma lety v bludišti u Nových Hradů. Vzápětí jsem ovšem byla opravena já: „Ne vyhlížerna, ale vyhližírna!!!“
„Vyhlížerna by taky mohla být. To když vylezeš nahoru a najíš se tam,“ upřesnila Liba P.
Naďa cestou vyprávěla o letním pobytu s Libou na keškování, kde v jednom z dnů ušly přes jedenáct kilometrů. Libu při té příležitosti prý instruovala: „Až to číslo uvidíš na GPS, neříkej ho nahlas, aby to můj kyčel neslyšel!“
Sobotní lelkovní trasy se Nadin kyčel bát nemusel. Z Obřan na křižovatku v Bílovicích, kde z nadživotní velikosti trůní Stanislav Krychle Neumann a o kus dál v životní velikosti Myslivna lišky Bystroušky, je jen asi pět kilometrů.
Obědvaly jsme v hospodě na horním konci Bílovic, dvakrát jsme tudíž prošly kolem ulice Taranzovy, v níž za dob studií bydlela spolužačka Jarka Bracková. Hodně jsme pomýšlely na to, že ji (případně její rodiče) přepadneme, když se kolektivně zjevíme před domem, ale nakonec jsme od nápadu upustily. Už proto, že Jarka se nikdy neobjevila na žádném třídním srazu, tudíž jsme usoudily, že bychom ji svým zjevením, mírně řečeno, nenadchly.
Vláček nás dovezl zpět do Brna a pak jsme pomalu procházely centrem a vzpomínaly, kde byl za našich časů jaký obchod a co se změnilo. No změnilo se všechno, snad jen kostely zůstaly na svém místě.
Ovšem v Kobližné (kdysi Gagarinově) nás velmi potěšil název restaurace U mlsné kozy. Objevila ho Liba P. Všem se ulevilo, že přítomnost kozy na Lelku je tímto zajištěna. Škoda, že jsme to nevěděly dřív – místo Bílovic bychom obědvaly v Kobližné.
Ale stavily jsme se v příjemné kavárně, kde kdosi poznamenal:
„Naďa se na nás opovržlivě dívá!“
„Proč opovržlivě? To je můj normální pohled!!!“ kontrovala Naďa.
Lelkování je zkrátka napěchované drobnými scénkami jak z konverzační komedie.
„Dvořo, řídíš?“ ptá se na příklad Blanka a myslí kočírování auta.
„Ne, já řídím školku,“ zní odpověď.
Nedělní výlet měl jasný cíl: Špilberk je od „intru“ coby kamenem dohodil. Co se dělo cestou, nemohu sloužit, neb jsem zůstala ležet na „intru“ ve společnosti své virózy a teprve po poledni nasedla do auta naplněného zavazadly Lelkovnic a zamířila k Pivovarské restauraci na Mendláku, kde jsme měly rezervovaný stůl.
Náš pozdní oběd měl vzácného hosta - Pana profesora, díky jehož přednáškám literatury nebyl náš pobyt na Střední knihovnické škole ztrátou času. Profesor Vít Závodský alias Klofan nás moc potěšil, že pozvání přijal. Jeho přítomnosti jsme mimo jiné využily k doplnění vzpomínek o to, co nám studentům zůstalo v temné době takzvané normalizace zčásti skryto. Studovaly jsme na knihárně v letech 1970 až 1974 a řádění pravověrných soudruhů s okupanty za zády neminulo ani naši školu. I Pan profesor si užil své. Naštěstí pro nás mohl na škole zůstat a neváhal nám přednášet i některé režimu nepohodlné autory s doporučením „Pište si tužkou“.
Nedělní odpoledne patřilo loučení a rozjezdu na všechny světové strany, aby vzápětí republikou jako vždy křižovaly maily se zprávou, jakou kdo měl cestu domů. Pobavila zejména Hana, která to jako Brňačka měla domů tramvají nejblíž: „I já hlásím šťastný návrat z Mendláku do Bohunic. Po cestě se nic mimořádného nepřihodilo.“ ?)))))
Byl to vydařený Mezilelek s potenciálem stát se novou tradicí. Vždyť řečeno s Blančiným sonetem: „Jak vzácných rostlin klasy/ přátelství hýčkáme si.“
©Staňa 2015
Fotky autorek Staňa, Jitka, Liba P.
Čas: 2. – 4. října 2015
Místo: Brno
Scénář, režie a výprava: Staňa Tesařová, Hana Šindelářová, Naďa Totušková
Osoby a obsazení:
Bývalá studentka 1: Hana Šindelářová (Binderová)
Bývalá studentka 2: Draha Nečasová (Křivánková)
Bývalá studentka 3: Liba Poliačiková
Bývalá studentka 4: Zoja Hanáková (Chodúrová)
Bývalá studentka 5: Staňa Tesařová spací (Rybičková)
Bývalá studentka 6: Alena Pučánová psací – nyní The Scriber (Valtrová)
Bývalá studentka 7: Jitka Dvořáková Dvořa (Wernerová)
Bývalá studentka 8: Blanka Malá (Auská)
Bývalá studentka 9: Naďa Totušková (Koláčková)
Omluveny z důvodu časové zaneprázdněnosti:
Bývalá studentka Alena Šikulová (Jindrová)
Bývalá studentka Liba Dudková (Fráňová)
Příloha:
SONET O LELKOVÁNÍ
Autor: Blanka Malá (Auská)
Oduševnělý hodokvas
Byl tady dřív, a je tu zas.
Plané jsou obavy, že se ztratil,
po roce se k nám zase vrátil
a trpělivě čeká na to
intelektuální ryzí zlato,
jak od noci až do rána
velebit budem ? Klofana,
jak probereme jednoduše
všechen náš svět – a bez retuše
choroby těla, bolest duše…
V nastalém tichu – prosty hříchu –
mnohé z nás smutně zapláčí
proto, že čas nám nestačí.
DRUHÝ SONET (O NÁS)
Autor: Blanka Malá (Auská)
Protože čas nám nestačí,
dusím se občas zlostí.
Dost jsme ho ztratily v totáči.
Stárnou nám klouby, kosti,
i paměť zhusta vynechává,
zeje v ní černá díra:
Balajku s brkem nepoznává.
nevzdechne na Šejkspíra.
Však duch je stále mladý!
A s moudrostí se snoubí…
Dnes máme jiné klady
než rozhýbané klouby.
Jak vzácných rostlin klasy
přátelství hýčkáme si.