Jak jinak než vesele na Lelka 2018,
když
do Veselí nad Moravou
„Ve čtvrtek jedeme tam
a nazpátek v neděli.
Oslní jedenáct dam
nad Moravou Veselí.“
Tak zní nejnovější sloka lelkovní hymny, kterou rok co rok tvoří Blanka. V mailu projevila pochybnost, jestli je únosné si celou hymnu zpívat, když už je tak dlouháááá:
„Můj otec, když byla nějaká píseň moc dlouhá (a výpravná), říkával: To je, jako když se chodilo s obrazama. Narážel tím na pouťové produkce. Mám obavu, že už by se z hymny mohly stát jakési obrozenecké "živé obrazy" - někdo by za zpěvu ostatních stál třeba s transparentem označujícím příslušný rok, jiný s transparentem zobrazujícím místo atp. Já teda nevím, jestli máme to zpívání obnovit .. “
Zda jsme v duchu hymny oslnily Veselí, dost pochybuju, ale sebe jsme oslnily zcela určitě. Parta dam, které kdysi vespolek strávily v středoškolských lavicích celé čtyři roky, aby se po několika desetiletích znovu a opakovaně setkávaly, společně chytaly ozvěnu těch dávných let a přidávaly další a nové tóny odpovídající dnes už věku „důchod s ručením omezeným“. Věk je přece jen číslo. Kdeco nás bolí, ale v hlavách máme pořád stejný smysl pro humor a recesi a vrchovatě si ho užíváme. Každý rok ve stejnou dobu, letos už počtrnácté.
Proč zrovna ve Veselí? Bydlí tam spolužačka Jitka Stejskalová (dnes Fišerová), kterou potkal nelehký osud – ztráta zraku. Velmi jí v té situaci pomáhá Naďa - pravidelně ji navštěvuje a vozí jí z Břeclavi audioknihy. Tak jsme se rozhodly, že Jitku do letošního Lelkování zapojíme. Což jsme učinily a strávily v její společnosti dva večery.
Já si cestou na jih Moravy ověřila, co znamená v hanáčtině mezinárodní zkratka GPS:
Gde Proboha So?
Bloudila jsem mimo jiné ucpaným Přerovem, doptávala se, jak odtud se ctí vyjet, nakonec můj povoz zdárně doklopýtal až do Veselí a přibrzdil před skvělým penzionem Hermína, kde už čekala většina lelkovnic. Bloudila jsem ostatně i další dny, protože jsem různě převážela osazenstvo z místa na místo, a nebýt Nadi s džípíeskou na krku, popojížděla bych těmi uličkami a jednosměrkami v jihomoravských vesničkách možná dodnes.
Sjely jsme se většinově už ve čtvrtek a v pátek dopoledne jsme vyrazily směr zámek Milotice, kde přebývá coby kastelán autor Poslední aristokratky Evžen Boček. Milotice jsou ovšem stranou kolejí, takže část trasy jsme musely urazit pěšky. Naďa měla všechno perfektně zorganizované, ta by snad zvládla i logistiku v NATO!
Vláčkem motoráčkem jsme dojely do Vracova, kde jsme se vzápětí usadily na pivu na zahrádce jakési mírně obskurní hospody hned za přejezdem. Točili Velkopopovického kozla, tudíž splněna nezbytná přítomnost kozy. Padaly návrhy, že bychom tam mohly posedět až do odpoledne, pak zase sednout na vlak a vrátit se do Veselí.
Neprošlo! Naďa nás vedla písčitým, borovým lesem směr Milotice.
Zámek vypadá impozantně, ale interiér jsme pro dnešek oželely, aby o něj nepřišla Alča P., která přijede, teprve až v pátek doučí. Prošly jsme park a skončily, jak jinak, na obědě v hospodě Na Zámecké. K jednomu stolu se nevejdeme. Jeden stůl dostal jídlo dřív, u druhého se dál vesele štěbetá. Pak ztichnou, protože i k nim dorazilo jídlo. Od našeho stolu to komentujeme a Draha glosuje:
„Konečně nám zacpali hubu.“
Zpátky jedem kombinovaně autobusem do Vlkoše a pak vlakem do Veselí, kde pak k večeru vyzvedáváme na nádraží Alču P. – a jsme komplet! Večerní laserová show na náměstí nás teda mírně řečeno neoslnila, zato jsme si užily společnosti Jitky Stejskalové.
U sobotní snídaně diskutujeme, jak se řekne rusky talíř. Nikdo neví, ale Blanka se hlásí, ať přeložíme, co znamená: „Sivodňa u nas budět cipljonok žarenyj.“ (pečené kuře)
„Cože? Chcipljonok? V Rusku se jedí chcípliny?“ ozývá se od stolu.
Draha uzavírá téma jídla sentencí: „Já si dám čaj i kafe. Já su podobojí.“ Když si pak Hanka postěžuje, že má máslo na kalhotách, usadí ji: „Buď ráda, že ho nemáš na hlavě.“
Co s načatou sobotou? Jak jinak než znovu Milotice. Tentokrát je to logisticky komplikovanější. Nabírám plné auto, co se do něj vejde, abych lidi vyklopila u zámku, zatímco větší parta jde na vlak a jede směr Vlkoš, kam pro ně mám z Milotic přijet. Ovšem ve vlaku dámy zjistí, že tento spěšný vlak ve Vlkoši nestaví, tudíž pro ně musím až do vzdálenějšího Vracova s nám už dobře známou hospodou u přejezdu.
Dámy tato změna nijak nerozhodila, ve vlaku si prý celá skupina prozpěvovala na melodii z Večerníčku o včelích medvídcích:
„Nestaví, nestaví,
ve Vlkoši nestaví,
ale nám to nevadí,
Staňa to napraví,
ona přijede.“
S Naďou po boku jsem tedy opakovaně kličkovala vesničkami a nadvakrát partu z vlaku dopravila konečně na zámek. Na parkovišti před ním se nám opět dostalo znamení boha Lelka. Na okénku i na zádi vedlejšího automobilu se skvěl obrázek kozla. Přítomnost kozy, tradičně nutné to součásti každého Lelkování, tedy znovu zajištěna!
Zámek skvělý, kastelána jsme ovšem nepotkali a slečna průvodkyně nepochopila smysl dotazu, jestli tu ještě vaří paní Tichá. Marně pátrala v paměti a po vysvětlení pravila, že Poslední aristokratku zatím nečetla.
Na zpáteční cestu se dělíme; část jede vlakem, část se mnou autem, pozdní oběd dáváme až ve Veselí. Tamtéž obědváme i v neděli, jejíž dopoledne jsme zasvětily procházce městem, jeho obřím parkem, kolem zchátralého zámku a kolem přístaviště Baťova kanálu.
Jaksi se nemůžeme rozloučit, a tak ještě sledujeme průvod Sokolů mířících na místní slet a pak už rozchod a rozjezd do různých stran.
Slétneme se z nich opět za rok, tentokrát na severu Moravy - na naší chalupě v Nových Losinách. Blanka má tvůrčí volno, nemusí tvořit novou sloku hymny! Neb Losiny už byly Lelkem oštemplovány v roce 2011. Ačkoliv doufám, že tehdejší sloka nebude úplně platit - divoké sny mě s blížícím se Lelkem snad už trápit nebudou.
Ještě předtím je ovšem na programu tradiční „mezislet“ v Brně - 19. října!
Fšichni už zahájili těšení - hlavně na srandu, která nás opět nepochybně čeká, protože nikoho z nás se netýká výrok Koljovy babičky Lilian Malkiny:
„Člověk bez smyslu pro humor se nemusí ničeho bát. To nejhorší se mu už stalo.“
© Staňa
Čas: čtvrtek 31. května – neděle 3. června 2018
Místo: Veselí nad Moravou
Scénář, režie, výprava a všestranná logistika: Naďa Totušková
Místní pomocná doprava: Staňa Tesařová
Podíl na výpravě (zajištění epesního letního počasí): bůh Lelek
Osoby a obsazení:
Bývalá studentka 1: Hana Šindelářová (Binderová)
Bývalá studentka 2: Draha Nečasová (Křivánková)
Bývalá studentka 3: Liba Poliačiková
Bývalá studentka 4: Blanka Malá (Auská)
Bývalá studentka 5: Staňa Tesařová spací (Rybičková)
Bývalá studentka 6: Liba Dudková (Fráňová)
Bývalá studentka 7: Alena Pučánová psací – nyní The Scriber (Valterová)
Bývalá studentka 8: Jitka Dvořáková Dvořa (Wernerová)
Bývalá studentka 9: Naďa Totušková (Koláčková)
Bývalá studentka 10: Zoja Hanáková (Chodúrová)
Bývalá studentka 11: Alena Šikulová (Jindrová)
Fotky z lelkování:
Hančiny,
Staniny,
Liby P.,
Zojčiny a
Jitčiny
Přílohy:
Aktuální lelkovací hymna:
Lelkování 2018
Rok uplynul, nastal zas
měsíc červen, krásný čas.
Lelkování začíná,
kůže už se napíná.
Slivovice, fernet, punč,
Jedovnice, Brno, Bunč.
Následuje Svojanov,
chvíle blaha – nemám slov.
Příští štace – Lednice,
líbila se velice.
Naďa měla starosti,
zda nás kozou pohostí.
Sladké chvíle nastaly,
na Hané jsme přistály.
Internátní velkochov
přichystal nám Vojtěchov.
Jak úžasné prázdniny
byly Nové Losiny:
divoké sny z toho má
naše matka představená.
Všechen lelkovací lid
vypravil se do Beskyd.
Vlakem, povozem, pěšky
vydal se lovit kešky.
Tichounké jako myšky
nemusely jsme tam být.
Penzion Samotišky
rád poslouchal tenhle hit.
Přišel ročník desátý,
zapsán do pamětních knih.
Byly jsme dost vysmátý
v Toulovcových Maštalích!
Dosáhly jsme na rentu,
nejely hned do Kentu.
Slavily jsme blahý věk
v městě soch a trubiček.
Dostaly jsme pozvání
do Chaloupky pod strání.
Raduj se, HOJA HOJA,
vítala všechny Zoja!
Pod Kosířem jsou Čechy,
slyšet toužebné vzdechy:
"ráj se zase navrací
v režii Alči – psací.
Ve čtvrtek jedeme tam
a nazpátek v neděli.
Oslní jedenáct dam
nad Moravou Veselí.
Jenom jedno přání mám,
furt se za ně modlívám.
Ať přetrvá stále dál
lelkovací seriál!