LELKOVÁNÍ 2017
aneb
Čechy jsou i na Moravě čili Vzhůru na hanácké Mont Blanc!
Až na hanácké Mont Blanc, 442 metrů vysoký Velký Kosíř, jsme vyšplhaly během třináctého Lelkování na konci května. Alča psací, která jako poslední z naší školní party sraz pořádala, nás pozvala do Čech. Ne ovšem do těch na západ od Moravy, ale do podstatně menších, moravských, nad nimiž se zmíněný Kosíř ne snad úplně tyčí (to by při své výšce nezvládl), ale tak nějak podomácku se vypíná.
Pro některé se i tak tyčil až moc. Alča nás ve čtvrtek večer prosila, abychom na Mont Blanc vyrazily už v pátek, kdy se vrací do Prostějova učit angličtinu. Na Kosíř se jí při stavu jejích kloubů nechtělo, to prý by radši prala prádlo (jako při Lelkování 2011 na chalupě v Nových Losinách).
I já jsem při svých aktuálních zdravotních potížích zapochybovala, zda „výstup jižní stěnou“ zvládnu, načež mě odzbrojila Hana dotazem:
„Máš s sebou kyslík?“
Kyslík nakonec nutný nebyl. Devítikilometrovou trasu přes Velký i Malý Kosíř do lázní Slatinice jsme v pohodě zvládly; ve Slatinicích jsme spořádaly opulentní oběd a výlet pak měl hezkou tečku v podobě asi hodinové okružní jízdy Hanou. Dvakrát jsme přestupovaly, abychom se přes Prostějov dostaly zpět do Čech a penzionu Mánes, který nám byl dočasným domovem.
Sjely jsme se stejně jako v posledních dvou letech už ve čtvrtek, abychom si Lelka pořádně užily. Chyběla jen Alča Š, kterou skolila viróza provázená teplotou přes osmatřicet.
Ve skutečnosti ovšem začal Lelek už ve středu, kdy za místo dorazily za účelem lovu kešek Naďa s Libou P. Vždycky jedou dřív, aby daly průchod své lovecké vášni a pak nás odbíháním za keškami tolik nezdržovaly. Jejich líčení středečního lovu v Prostějově nás ovšem svou dvojznačností hodně pobavilo. Liba má o dvě kešky míň a vysvětluje to:
„Já jsem totiž v Prostějově už jednou lovila.“
„A kolik jsi jich teď ulovila?“ ptáme se.
„Já patnáct, Naďa sedmnáct. A výborně jsme si to užily.“
Tak si říkáme: bůhví co na těch svých lovech vlastně bez nás dělají… A jak si užívají…
Jako poslední dorazila ve čtvrtek večer organizátorka potlachu Alča P, protože dřív se z postu učitelky angličtiny vyzout nemohla.
„Musím se prodrat k těm hrudím a nevím jak,“ prohlásila, když se s obtížemi prodírala pokojem, kam jsme se všechny natlačily. Zrušila kvůli Lelku jen sobotní lekce, v neděli odpoledne se ovšem opět chystala učit.
„Já už jsem blahořečená a čekám na svatořečení,“ zapsala jsem si do deníčku její sobotní výrok. Pracovního nasazení se asi netýkal. Souvislost mi unikla. Ale výrok je to hezký.
Svému povolání nezůstala Alča nic dlužna ani na Lelku. Připravila si a rozdala nám papírky s českými větami a úkolem přeložit je do angličtiny.
„Prosím, vypracujte si ve volném čase!“ přikázala nám a ukázala i papírek se svým úkolem. Byla na něm věta: Jsem tu! Hotové úkoly pak v neděli oznámkovala, což provázela i slovním hodnocením.
Jsme na Hané, tak občas zazní hanáčtina a diskutujeme o tomto zvláštním dialektu. Dvořa nás poučuje o dvojí výslovnosti slova KDE, které může znamenat české KDE (vyslovuje se s čistým „e“ na konci), ale i české KDY (pak koncová samohláska osciluje mezi hláskami „a“ a „e“)
„No jo, to je podobné jako u anglické výslovnosti slova man. Tam je taky něco mezi,“ komentuju to. A následuje geniální postřeh Libušky P:
„Já už vím, proč Alča učí angličtinu!!! Protože je podobná hanáčtině!!!“
Až doteď jsme si všechny myslely, že učitelkou světového jazyka se Alča stala díky desetiletému pobytu v Kanadě, ale teď v nás hlodá pochybnost…
Proč ale potom angličtinu neučí i Dvořa? Ta je přece v hanáčtině jako doma!
Gastronomii letošního Lelkování vévodil skvěle připravený candát v Mánesu. Daly jsme si ho ve čtvrtek k večeři a znovu v sobotu k obědu. Při něm se Lelek krásně postaral o nutnou přítomnost kozy na Lelkování. Živou kozu jsme sice nepotkaly, ale při objednání piva putoval na stůl Kozel!!!
Při sobotním večerním posezení venku za penzionem nás opět honila mlsná; listovaly jsme jídelními lístky, co bychom si asi tak daly.
Alča P se ptá Jitky Dvoři:
„Co si tam študuješ?“
„Ale dívám se, jestli mám hlad,“ odpověděla Dvořa a vzápětí se zaradovala: „Jé, oni tady mají i dětské porce! Že bych si to dala dvakrát?“
Dieta by některým z nás (mně) určitě neškodila. Velmi případně to připomněla Liba D, když přivezla text písničky Ewy Farné s názvem Mám boky jako skříň. „S vozíkem projíždím labyrint Tesca/ Hledám svý XXL/ Všude jen S-ka….“
Hlavní lelkovní glosátor Draha na téma přílišného přísunu kalorií poznamenala nad plným stolem:
„Ona to není večeře! To je mozkový jogging!“
Jako nenapravitelný optimista, pokud jde o náš vzhled, se projevila Liba P. Prohlížely jsme si fotky z minulých Lelkování a nad nimi zazněl tento dialog:
Hanka: „Ježiš, to jsme byly hezký, když jsme byly mladý…“
Blanka: „To pořád jsme – hezký i mladý.“
Liba P: „Já myslím, že jsme teď hezčí…“
Tesat do kamene!!!
A když ne do kamene, tak aspoň do téhle reportáže...
I na probírání zdravotních potíží věku důchodkyň opět došlo. Klouby, kosti, zrak, sluch ani mozky už dávno nejsou, co bývaly. Občas ale třeba zhoršení některého smyslu nahradí vylepšení jiného. Příkladem je Draha, jíž se na stará kolena extrémně zlepšil čich.
„Hůř vidím, ale v minulém životě jsem byla policejní pes,“ informovala nás.
Blanka nám vypráví, jak měla jednou s Naďou sraz ve své domovské Praze u stanice metra. Předem si telefonovaly.
Naďa: „Pro případ, že budu mít zdržení, si vem do metra knížku.“
Blanka: „Já knížku nepotřebuju, budu si přemýšlet.“
Naďa: „Ty máš myšlenky. Já žádné nemám, tak si musím vozit knížku.“
Blanka má nejen myšlenky, ale i básnické nadání. V předstihu dodala novou sloku lelkovní hymny:
Pod Kosířem jsou Čechy,
slyším toužebné vzdechy,
že se ráj zas navrací,
zařídí ho Alča – psací.
Všechny jsme se těšily na čtvrtý sonet a na jeho oduševnělý přednes. Tentokrát mu Blanka dala mírně posmutnělý obsah a podtitul O návratech. Text sonetu čtětež v příloze.
Pozadu nezůstala ani režisérka 13. Lelkování Alča psací. Přednesla nám báseň Vitéte na Hané, kterou avizovala už před rokem zároveň se slibem dvou šišek sekané. Sekaná nebyla, což jsme jí s radostí odpustily, protože smíchu a všelijakých kulturních i jiných laskomin byla plná náruč – včetně sobotní prohlídky místního zámku a parku a taky muzea kočárů. Zkrátka: ráj se vrátil. Lelkování je jedna báseň dokonce i bez hymny a sonetů, jak napsala Draha. Výrazný podíl na tom mívá bůh Lelek, který dodává epesní počasí. Opět nezklamal. Dodal i letos.
Příští návrat ráje má zastávku 31. května 2018 v Radějově kousek od Strážnice (http://www.e-chalupy.cz/jizni_morava/chalupa-radejov-ubytovani-8990.php).
Budeme tam na dostřel od Veselí a spolužačky Jitky Stejskalové, s níž se chceme setkat.
A na programu je of course ještě letos i Mezilelek v Brně – tentokrát v září 6. října!
Tak prosím boha Lelka: žádné nemoci a jiné jobovky, ať mezilelkujem komplet!
© Staňa
Čas: čtvrtek 25. května – neděle 28. května 2017
Místo: Čechy pod Kosířem
Scénář, režie a výprava: Alča Pučánová psací a prací
Podíl na výpravě (zajištění epesního letního počasí): bůh Lelek
Osoby a obsazení:
Bývalá studentka 1: Hana Šindelářová (Binderová)
Bývalá studentka 2: Draha Nečasová (Křivánková)
Bývalá studentka 3: Liba Poliačiková
Bývalá studentka 4: Blanka Malá (Auská)
Bývalá studentka 5: Staňa Tesařová spací (Rybičková)
Bývalá studentka 6: Liba Dudková (Fráňová)
Bývalá studentka 7: Alena Pučánová psací – nyní The Scriber (Valterová)
Bývalá studentka 8: Jitka Dvořáková Dvořa (Wernerová)
Bývalá studentka 9: Naďa Totušková (Koláčková)
Bývalá studentka 10: Zoja Hanáková (Chodúrová)
Omluvena z důvodu náhlé nemoci: Alena Šikulová (Jindrová)
Fotky z lelkování:
Hančiny,
Staniny,
Liby P.,
Zojčiny a
Nadiny
Přílohy:
Vitéte na Hané!
(autor: Alča psací)
Konec května už je tu,
Pro Blanku čas sonetů!
Alča má však dilema,
Nastala její hodina!
Volba byla rychlá věc,
šokovat však může přec!
Ač působí to svéhlavě,
Čechy jsou též na Moravě.
Slivovička k pozdravu
zažene z cest únavu.
A snad nás nepřivede k rozvratu
Pár vět v present perfectu.
Nezlobte se na Alču,
už není jak za komančů.
Namísto protistátních sfér
she speaks teď Englich pretty well.
Tož i přes absenci sekané
vitéte u nás - na Hané!
SONET O LELKOVÁNÍ
Oduševnělý hodokvas
Byl tady dřív, a je tu zas.
Plané jsou obavy, že se ztratil,
po roce se k nám zase vrátil
a trpělivě čeká na to
intelektuální ryzí zlato,
jak od noci až do rána
velebit budem, Klofana,
jak probereme jednoduše
všechen náš svět – a bez retuše
choroby těla, bolest duše…
V nastalém tichu – prosty hříchu –
mnohé z nás smutně zapláčí
proto, že čas nám nestačí.
©Blanka 2015
DRUHÝ SONET (O NÁS)
Protože čas nám nestačí,
dusím se občas zlostí.
Dost jsme ho ztratily v totáči.
Stárnou nám klouby, kosti,
i paměť zhusta vynechává,
zeje v ní černá díra:
Balajku s brkem nepoznává.
nevzdechne na Šejkspíra.
Však duch je stále mladý!
A s moudrostí se snoubí…
Dnes máme jiné klady
než rozhýbané klouby.
Jak vzácných rostlin klasy
přátelství hýčkáme si.
©Blanka 2015
Třetí sonet (o troše nostalgie)
Přátelství hýčkáme si
dávné - a znovu nalezené.
Že šedivé má vlasy,
to člověk lehko zapomene,
když v paměť svou se vnoří.
Leccos si taky vysní.
Jsou Baštové či Dvoři
texty těch vtipných písní?
Klofan ti nenapoví
a tahák nenapsalas‘.
Mít takhle moudrost soví …
Nebo tu, co měl Halas.
Ve vzpomínkách se ztratím
a vím: Já se tam vrátím!
©Blanka 2016
SONET ČTVRTÝ ( o návratech)
A vím, já se tam vrátím –
na místa dávno opuštěná.
Snad všechny dluhy splatím
a snad mi budou odpuštěna
někdejší provinění,
omyly, zmatky, chyby,
a přestanou mě ve snu děsit
mé nesplněné sliby.
Kam zmizely ty roky?
Těch lidí, co už není …
Bojím se zapomnění.
Jdu váhavými kroky
k loučení. Je to brzy?
Pod víčky skrývám slzy.
©Blanka 2017
Aktuální lelkovací hymna:
Lelkování 2017
Rok uplynul, nastal zas
měsíc červen, krásný čas.
Lelkování začíná,
kůže už se napíná.
Slivovice, fernet, punč,
Jedovnice, Brno, Bunč.
Následuje Svojanov,
chvíle blaha – nemám slov.
Příští štace – Lednice,
líbila se velice.
Naďa měla starosti,
zda nás kozou pohostí.
Sladké chvíle nastaly,
na Hané jsme přistály.
Internátní velkochov
přichystal nám Vojtěchov.
Jak úžasné prázdniny
byly Nové Losiny:
divoké sny z toho má
naše matka představená.
Všechen lelkovací lid
vypravil se do Beskyd.
Vlakem, povozem, pěšky
vydal se lovit kešky.
Tichounké jako myšky
nemusely jsme tam být.
Penzion Samotišky
rád poslouchal tenhle hit.
Přišel ročník desátý,
zapsán do pamětních knih.
Byly jsme dost vysmátý
v Toulovcových Maštalích!
Dosáhly jsme na rentu,
nejely hned do Kentu.
Slavily jsme blahý věk
v městě soch a trubiček.
Dostaly jsme pozvání
do Chaloupky pod strání.
Raduj se, HOJA HOJA,
vítala všechny Zoja!
Pod Kosířem jsou Čechy,
slyšet toužebné vzdechy:
"ráj se zase navrací
v režii Alči – psací".
Jenom jedno přání mám,
furt se za ně modlívám.
Ať přetrvá stále dál
lelkovací seriál!