LELKOVÁNÍ 2016 v LIPOVÉ-LÁZNÍCH
aneb
Naďa je ráda, že třetí nohu už nemá
Dostaly jsme pozvání
do Chaloupky pod strání.
Raduj se, HOJA HOJA,
na prahu vítá tě Zoja! >
(nejnovější sloka Lelkovní hymny, kterou na pokračování skládá Blanka)
Na letošním dvanáctém Lelkování v Lipové-lázních se bůh Lelek neskutečně vytáhl. Nejenže navzdory černým prognózám meteorologů zařídil epesní počasí (což ostatně dokázal už vícekrát), ale u prvního cíle našeho pátečního výletu nám na Čerňavě připravil ohromující překvapení: sochu kozy v nadživotní velikosti.
Teda ve skutečnosti to byl kamzík, ale ten má ke koze vzhledově velmi blízko, a tak jsme v něm s přimhouřenýma očima domácího rohatce viděly. Skoro jsme nevěřily svým očím a chechtaly se jak blázni, když jsme vyšly z lesa a spatřily u horní stanice lanovky tu kozí scenérii. Socha stojí na malém navršeném kopečku a nepochybně byla na místo instalována teprve letos. Na naši počest. Lelek ukázal, čeho všeho je schopen. A my se mu hluboce klaníme.
Poklonu sklidila i Zoja, která se organizace letošního hodokvasu ujala místo Alči P. A konečně jsme Lelkování coby většinové důchodkyně o den protáhly! Já s Blankou a Zojou jsme dorazily už ve čtvrtek kolem druhé a o hodinu později jsme ostatní lelkovnice vítaly před chalupou chlebem a solí, koláčky a slivovicí. A zpěvem. Hurónský vítací řev byl slyšet až na hlavní silnici!
Obě Alči dorazily až v pátek vpodvečer, jela jsem pro ně na zastávky autobusů, napřed nabrala Alču Š. a o kus dál už déle stepující Alču P. Ta si krátila čas pohledem na protější půjčovnu kostýmů a později se nám svěřila, jak vážně uvažovala, že si tam půjčí domino a ohromí nás.
„To by bylo entré!!!!“ pravila. Ještěže měli v půjčovně už zavřeno, ona je schopná všeho.
Všeho schopná je dlouhodobě i Naďa: dorazila dva měsíce po výměně druhého kyčle za umělý a prohlásila, že ji výrazně uklidňuje, že třetí nohu už nemá. I s bolavými kyčli nám dřív dávala na túrách na frak; vylepšená umělými klouby bude nedostižná. Teď jsme jí stačily jen díky tomu, že ještě chodila o berlích. I s nimi ovšem vylezla na Čerňavu a pak ze Šeráku na Keprník. Berle neberle. V sobotu pak zdolala trasu z Lipové k lesnímu samoobslužnému baru.
Chaloupka Pod strání, kterou zajistila Zoja, byla pro nás jako stvořená, a kdyby smích léčil, byly bychom všechny zdravé až do stovky. Nebylo by nač umřít.
O cestě z Šeráku dolů na Ramzovou, kterou většina osazenstva zvládla pěšky, a ušla tak celkem 13 kilometrů, prohlásila naše vrchní glosátorka Draha: „Spěchaly jsme. Zastávky byly jen na vyžádání.“
Dvořa nám vyprávěla o své waldorfské školce, kde se děti zásadně k ničemu nenutí a je s nimi zacházeno v krajkových rukavičkách. Nám Naďa každou chvíli svým nezaměnitelným způsobem drobně vynadala nebo nás zkritizovala, my jsme ji waldorfsky usměrňovaly, ale v neděli před polednem se na ni Blanka obrátila s požadavkem:
„Naďo, měla bys mi vynadat, jinak na mě padá nostalgická deprese!“
Svou neorientaci ve světě moderní techniky demonstrovala Alča P. na tomto dialogu:
Alča P.: „Libo, já ti závidím ten chytrý telefon.“
Liba P. : „Já jsem si do něj jen stáhla mapy a jízdní řády.“
Alča P.: „To já bych mohla tak akorát stáhnout ubrus se stolu.“
Opět jsme se jako každý rok dozvěděly několik nových informací o našich studijních letech na SKŠ. Informací, které jsme buď ani tehdy nevěděly, nebo je za ta léta zapomněly. Zdrojem je skoro vždycky Draha, která si snad pamatuje i telefonní seznam. Tentokrát nás udivila zprávou, že Váca chodívala na začátku druhého ročníku asi měsíc ráno zatápět v kamnech ve třídě, protože školník Milouš se do přízemního bytu ještě nenastěhoval.
Zíraly jsme na ni v údivu. Retronovinku ovšem potvrdila i Liba P., která s Vácou bydlela na intru ve stejném pokoji. Naproti tomu Naďa o tom nic nevěděla, byť obývala stejný pokoj. Ale to není směrodatné, protože Naďa si na rozdíl od Drahy nepamatuje nic. Výrazně jí to pomáhá při výběru četby. Nad už čtenou detektivkou zapřemýšlí: „Vzpomínám si, kdo je vrah? Ne!! Tak si ji přečtu!“
Další retronovinkou pro nás bylo i to, že jsme prý psali maturitní písemku z knihovnictví. Přišla s tím Blanka, ale jistí nejsme, protože to si nepamatuje ani Draha. Ale Blanka dodala usvědčující podrobnost: Neoblíbená Kristla prý ještě po čtrnácti dnech písemky neopravila, učinila tak až po několikerých urgencích třídní Kouřilové. To jí bylo podobné.
Jinak neuvěřitelnou databázi informací o čemkoliv v hlavě Drahy komentovala Alča P., když mi u stolu poradila: „Když budeš potřebovat něco zjistit a nebude ti fungovat internet, zavolej Draze!“
Cestou na Keprník jsme v pátek slyšely kukačku. Blanka napočítala do čtrnácti a vydávala to za počet let, kdy se ještě na Lelku sejdeme. Jen to dořekla, kukačka spustila znovu a Naďa, známý to matematik, dopočítala Lelky do našich 105 let.
Naďa celé tři dny opět pojídala jen zeleninu, semínka a ořechy, její snídaně vypadaly odpudivě jako písek na dně dlouho nečištěného akvária se zbytky uhynulých plžů.
„Nesmějte se mi, já budu ta, kdo vám bude v těch 105 letech zhasínat,“ pravila a dodala: „Pořád lepší, než aby vám to chutnalo a sežraly jste mi to.“
Nic takového nehrozilo; její snídaně bychom se myslím nedotkly ani vidlemi.
Blanka nás oblažila novým (už třetím) a opět vytříbeným sonetem, tentokrát s podtitulem O troše nostalgie. Jestli budeme pokračovat v Lelkování těch čtrnáct nebo i více let, vydá to na sbírku - třeba s názvem Lelkovní sonety. Blanka nám přednesla všechny dosavadní tři, abychom si vychutnaly jejich návaznost. Jsou skvělé! Skoro jsme brečely.
Atmosféru výsostné poezie o chvíli později přebila Alča P., když přednesla své dvojverší zvoucí nás na příštího Lelka:
„Mám dvě šišky sekané,
vitéte u mě na Hané.“
„Dokonalý timing, není-liž pravda!!!!“ dodala.
„Tak vznikne nám všem nárok/potkat se zase za rok“ – zní závěr jednoho Blančina čtyřverší. Už to přestává platit, protože roční frekvence nám nestačí. Loňský podzimní Mezilelek v Brně se nám tak zalíbil, že se rodí nová tradice.
Návrat na místo činu zopakujeme 23. září. Cílem je i vila Tugendhat.
A za rok potom vitéte v Čechách po Kosířem: 25. května hanácké lány v režii Alči Psací.
(©Staňa)
Čas: 26. – 29. května 2016
Místo: Lipová-lázně
Scénář, režie a výprava: Zoja Hanáková (Chodúrová)
Osoby a obsazení:
Bývalá studentka 1: Hana Šindelářová (Binderová)
Bývalá studentka 2: Draha Nečasová (Křivánková)
Bývalá studentka 3: Liba Poliačiková
Bývalá studentka 4: Zoja Hanáková (Chodúrová)
Bývalá studentka 5: Staňa Tesařová spací (Rybičková)
Bývalá studentka 6: Alena Šikulová (Jindrová)
Bývalá studentka 7: Alena Pučánová psací – nyní The Scriber (Valterová)
Bývalá studentka 8: Jitka Dvořáková Dvořa (Wernerová)
Bývalá studentka 9: Naďa Totušková (Koláčková)
Bývalá studentka 10: Blanka Malá (Auská)
Omluvena z rodinných důvodů: Bývalá studentka: Liba Dudková (Fráňová)
Fotky z lelkování:
Hančiny,
Staniny a
Liby P.
Příloha: fšechny tři Blančiny sonety fčetně fungl nového, aby vynikla návaznost veršů
SONET O LELKOVÁNÍ
Oduševnělý hodokvas
Byl tady dřív, a je tu zas.
Plané jsou obavy, že se ztratil,
po roce se k nám zase vrátil
a trpělivě čeká na to
intelektuální ryzí zlato,
jak od noci až do rána
velebit budem, Klofana,
jak probereme jednoduše
všechen náš svět – a bez retuše
choroby těla, bolest duše…
V nastalém tichu – prosty hříchu –
mnohé z nás smutně zapláčí
proto, že čas nám nestačí.
©Blanka 2015
DRUHÝ SONET (O NÁS)
Protože čas nám nestačí,
dusím se občas zlostí.
Dost jsme ho ztratily v totáči.
Stárnou nám klouby, kosti,
i paměť zhusta vynechává,
zeje v ní černá díra:
Balajku s brkem nepoznává.
nevzdechne na Šejkspíra.
Však duch je stále mladý!
A s moudrostí se snoubí…
Dnes máme jiné klady
než rozhýbané klouby.
Jak vzácných rostlin klasy
přátelství hýčkáme si.
©Blanka 2015
Třetí sonet (o troše nostalgie)
Přátelství hýčkáme si
dávné - a znovu nalezené.
Že šedivé má vlasy,
to člověk lehko zapomene,
když v paměť svou se vnoří.
Leccos si taky vysní.
Jsou Baštové či Dvoři
texty těch vtipných písní?
Klofan ti nenapoví
a tahák nenapsalas‘.
Mít takhle moudrost soví …
Nebo tu, co měl Halas.
Ve vzpomínkách se ztratím
a vím: Já se tam vrátím!
©Blanka 2016
Aktuální lelkovací hymna:
Lelkování 2016
Rok uplynul, nastal zas
měsíc červen, krásný čas.
Lelkování začíná,
kůže už se napíná.
Slivovice, fernet, punč,
Jedovnice, Brno, Bunč.
Následuje Svojanov,
chvíle blaha – nemám slov.
Příští štace – Lednice,
líbila se velice.
Naďa měla starosti,
zda nás kozou pohostí.
Sladké chvíle nastaly,
na Hané jsme přistály.
Internátní velkochov
přichystal nám Vojtěchov.
Jak úžasné prázdniny
byly Nové Losiny:
divoké sny z toho má
naše matka představená.
Všechen lelkovací lid
vypravil se do Beskyd.
Vlakem, povozem, pěšky
vydal se lovit kešky.
Tichounké jako myšky
nemusely jsme tam být.
Penzion Samotišky
rád poslouchal tenhle hit.
Přišel ročník desátý,
zapsán do pamětních knih.
Byly jsme dost vysmátý
v Toulovcových Maštalích!
Když dosáhneš na rentu,
nejezdi hned do Kentu.
Oslav tenhle blahý věk
v městě soch a trubiček.
Dostaly jsme pozvání
do Chaloupky pod strání.
Raduj se, HOJA HOJA,
na prahu vítá tě Zoja!
Jenom jedno přání mám,
furt se za ně modlívám.
Ať přetrvá stále dál
lelkovací seriál!