Lelkování 2010 na dostřel od Bouzova aneb Zpátky na intru

Volební



Dějištěm šestého Lelkování pozdního výběru ročníku 1974 byla 36 let po maturitě malá víska Vojtěchov na dostřel hradu Bouzova. Víkend tentokrát prošuměl v poklidném duchu bez výrazně dominantních událostí, jaké provázely zejména předchozí dva ročníky Lelka . Na Svojanově 2008 to bylo bloudění kolem hovna a zpět a taky třešňová slavnost na hradě, v Lednici pak přehlídka ptáků na trase sobotního pochodu a nevšední zážitek z cukrárny Cibulka.
Vojtěchov však nás přece jen vítal něčím zcela mimořádným. Už jsme za těch pět let bydlely ve všelijakých hotelích i penzionech, zato však nikdy na intru. V tomto směru nabídla organizátorka srazu Liba D. opět další dimenzi návratu do středně školních lavic a iluzi dovedla k dokonalosti.
Na vstupních vratech ubytovny visela cedule Domov mládeže i s adresou Křížová 48/50 a uvnitř nás pak čekaly pokoje s patrovými palandami označené dokonce i čísly jako kdysi na brněnském internátu. Chyběla jen proslulá Podra a její povel při pohledu na kytaru zavěšenou nad postelí: „A ten klavír ze zdi okamžitě sundejte!“
Vybrat jsme si mohly mezi číslem 20 či 17/18, k dispozici pak byl i izolační pokoj, který okamžitě zabraly „manželky“ Draha s Hankou. Já jsem tak po čtyřiceti letech mohla okusit bydlení na dvacítce, která na intru bývala vedle koupelny, a společnost mi dělaly skutečné obyvatelky někdejší cimry číslo dvacet Naďa a Liba P.
Zbytek týmu se pak nasáčkoval do 17/18 a nekončící řehot před spaním tento prostor opravdu přenesl o pětačtyřicet let nazpátek. K dokonalosti dojmu chyběly už jen oranžové přikrývky Julči a větrací den, což býval čtvrtek, kdy jsme Julči ráno poskládaly a matrace postavily do pozoru.
Také výzdobu „intru“ pojala Liba zodpovědně. Na stěnách chodby visely nástěnky s našimi nedospělými fotkami, na lednici v kuchyni se tyčil rozpis služeb a tabulka s bodováním úklidu. S nutnou přítomností koz, které už od roku 2006 patří k tradici Lelka, se Liba vypořádala nápaditě. Na stole postávaly na podnose dvě kozí figurky s nápisem odkazujícím na Lelka u Brněnské přehrady: Kozy Stáňa a Áňa. Za nimi se tyčil košík plný vynikajících kozích sýrů z nedaleké farmy.
Nutno dodat, že celé týlové zabezpečení bylo špičkové včetně odvozu od Bouzova pro invalidní lelkovnice.
Odjezd na Lelkování 2010 předznamenaly sněmovní volby a sraz provázela radost z toho , že oranžoví i se strašlivým Paroubkem volby po Pyrrhovu vítězství naplno projeli, neb nemají s kým vládnout. Radovaly jsme se jako malé děti, když nás rodinní příslušníci v sobotu odpoledne telefonicky informovali.
Ostatně Blanka nás v pátečním mailu před odjezdem nabádala: „Hoďte do urny ten správný lístek! Nic oranžového si neberte!“ Nebraly jsme si.
Břichatý člen volební komise ve Vojtěchově z nás ovšem radost neměl, když jsme se ho před volební místností požádaly o skupinový snímeček. „Kdybych to věděl, tak vás nefotím,“ pravil znechuceně, když pozdě zjistil naši politickou orientaci.
Náš nepěkný oranžový dojem ovšem vzápětí spláchl dojemný pomníček s nápisem Prezidentu osvoboditeli. Asi 80 let stará, něco přes metr vysoká pyramida seskládaná z kamenných kvádrů se krčila vedle volební místnosti. Obyvatelé malé moravské vesničky neměli na jezdecký pomník ani na bustu z ateliéru významného sochaře, a tak pocit vděčnosti k člověku, který pomohl Čechům k samostatnosti, vyjádřili po svém - maličkou mohylou z kamení. Žádná jezdecká socha nemohla být větší.
Letošnímu Lelku předcházelo několik důležitých mailových zpráv. Tu nejzásadnější dodala Naďa, když nás asi tři dny před odjezdem informovala, co se jí zdálo: Konal se Lelek, Blanka na něm dělala odečet plynu a spotřeba byla za sedm korun českých. „A ještě přijel Staněk - a mluvil!!!!!“ doplnila Naďa snový děj, narážejíc na spolužáka Jindřicha, který za dobu čtyřletého studia na SKŠ promluvil celkem asi desetkrát, a to jen byv zkoušen.
Na Lelkovi jsme tentokrát čekaly příšerné počasí, protože deště a povodně byly už od začátku května na dennodenním pořádku.
„Snad nám vyleze sluníčko,“ zadoufala v jednom mailu Dvořa.
„Sluníčko vyleze hned jedenáctkrát. S tím na nebi budou apoštolové komplet,“ odepisovala Blanka, a jak řekla, tak to i bylo.
Bůh Lelek nad námi jako vždy držel ochrannou ruku, seslal slunce a teplo, celou dobu nás sledoval kukátkem skrzevá mraky, jejich mokrý obsah držel nahoře a drobnou spršku poslal dolů, až když jsme se začaly loučit. Pak asi zaostřil dalekohled a zjistil, že ještě není konec, a rychle utáhl kohoutek, aby ho pootevřel, až když jsme byly už opravdu na cestě domů.
Že děkujeme!!!!!!!!!!!!!!
Naďa tradičně přivezla první várku třešní a nad nimi zaperlila Alča I, když na zvolání Blanky „Kam mám vyhodit ty pecky? Chci je vhodit do kamen!“ poradila: „Běž je zasadit.“
V sobotu jsme vyrazily směr Javoříčko a Bouzov, na hradním nádvoří jsme si daly zmrzlinu a provedly tradiční skupinové foto, na němž samozřejmě chyběly keškařky Naďa a Liba P., které někde v parku hledaly ty své poklady. Zdatně jim sekundovala „amatérka“ Zoja, která v neděli na kraji lesa pod kamennou Průchodnicí objevila ukrytou kešku ještě dřív než naše dvě profesionálky.
„Už se jde?“ strčila jsem v neděli hlavu do dveří kuchyně po dlouhém a marném čekání venku.
„Ne, ale už se mluví o tom, že by se mělo jít,“ pravila Liba P.
Bylo nám spolu dobře. A pan profesor musel v dáli škytat, neb jsme opět mnohokráte braly jeho jméno nadarmo. Tradiční přehlídka vzpomínek na školu, při níž stále s podivem zjišťujeme, že jsme snad nedocházely do stejného ústavu, prolínala se vzpomínkami na předchozí Lelky.
“Můžete snad říct o některém ze setkání, že by mělo chybu?“ ptala se Blanka.
„Já to můžu říct o dvou prvních, protože jsem na nich nebyla,“ odtušila Dvořa.
„Já jsem taky chyběla, ale byla jsem omluvena. Mně nejely parníky,“ připojila Alča I v narážce na to, že v době prvních srazů byla ještě bytem v Kanadě.
Doufám, že za rok, v roce jedenáct, všem lelkovnicím parníky směr Nové Losiny pojedou, neb sedmého Lelka organizuju já na úpatí jesenických kopců.
Pěkně to křižujeme republikou! Z jihu na sever, ze západu na východ. I tehdy před čtyřiceti lety jsme byli sesbíráni ze všech koutů a díky tomu teď, na opožděných školních výletech, můžeme ty kouty pěkně znovu vymetat!
(©Staňa)

 
Čas: 29. – 31. května 2010
Místo: Vojtěchov na dostřel od Bouzova
Režie: Liba D.
 
Osoby a obsazení:
Bývalá studentka 1: Hana Šindelářová (Binderová)
Bývalá studentka 2: Draha Nečasová (Křivánková)
Bývalá studentka 3: Blanka Malá (Auská)
Bývalá studentka 4: Liba Poliačiková
Bývalá studentka 5: Naďa Totušková (Koláčková)
Bývalá studentka 6: Zoja Hanáková (Chodúrová)
Bývalá studentka 7: Staňa Tesařová spací (Rybičková)
Bývalá studentka 8: Alena Šikulová (Jindrová)
Bývalá studentka 9: Alena Pučánová psací (Valterová)
Bývalá studentka 10: Jitka Dvořáková Dvořa (Wernerová)
Bývalá studentka 11: Liba Dudková (Fráňová)

 
Propozice
Fotky Hanka
Fotky Jitka
Fotky Liba P.
Fotky Staňa
Fotky Zoja
 
Přidávám mail, který jsem psala Jitce (Stejskalové), která už se už ve středu nemohla dočkat zprávy z lelkování:
 
Ahoj Jitko,
no jo, nestíhám. Po lelkování jsem dva dny regenerovala, přece jen, flámování mi nejde, i když už jsme starší a první den to bylo jen do jedné a druhý do dvanácti, ale když já se iniciativně vzbudím po šesté.
Říkala jsem si, že Ti pošlu Staninu reportáž, ale ta ještě není. Sraz jsme měly v Olomouci před nádražím, předem jsme byly rozděleny na dvě skupinky (Liba měla vymakanou organizaci :-), protože do Vojtěchova, kde jsme bydlely, nic nejede, tak nás vezl Libin manžel nadvakrát. My jsme s Libou jely ve druhé skupince a ještě jsme si před tím asi hodinu a půl lovily kešky v Olomouci.
Bydlely jsme v ubytovně vedle hospody, měly jsme k dispozici vlastně domek, kuchyňka, obýváček s posezením a tři ložnice. Liba dala na dveře domu ceduli Domov mládeže Křížová 48/50 i se znakem, jako živou, a na dveře pokojů čísla - 17/18 a 20. A ještě tam byl malý pokojík s dvojpostelí Izolace, ten si vybrala Draha s Hankou.
My jsme se samozřejmě s Libou hned hrnuly do dvacítky, s námi Staňa, protože pokoj byl bokem od obýváku a ona špatně spí. Takže zbytek byl na 17/18. V obou pokojích byly patrové postele, ale bylo jich tolik, že jsme všichni spali dole (jen Jitka si vybrala postel nahoře, prý z nostalgie :-)
Liba připravila i nástěnky s fotkami, bylo to tam prostě stylové. Topily jsme v kamnech, protože bylo dost syrovo.
Liba připravila spoustu jídla, i udělala řízky a sekanou a její maminka upekla ořechový závin. To já jsem loni všechno kupovala, vaření není můj koníček :-)
V sobotu jsme šly na výlet do Javoříčka (tam jsem na Tebe vzpomínala, ale kytku jsme neměli) a pak na Bouzov. Bylo krásné počasí, po těch deštích zázrak, a v lese se dalo normálně chodit, žádné velké bláto. V Bouzově jsme šly na oběd, výborný, seděly jsme na zahrádce u hospody. Pak nahoru na hrad, ale jen zvenku. Liba objednala manžela s autem, který pak odvezl Staňu a Alču, které už by zpět pěšky nedošly (bylo to 9 km tam a 9 zpět) a my ostatní jsme šly jinou cestou zpět. Různě jsme povídaly, bylo to moc fajn. Vrátily jsme se až kdysi o půl osmé. To už nám Staňa hlásila výsledky voleb (cestou ještě Liba volala manželovi, ale odhady byly horší). Tak jsme se všichni radovali, tedy doufám, většina volila pravici a pokud někdo ne, tak mlčel :-D.
V neděli dopoledne šla Liba s Alčou a Libou P. na prohlídku jeskyní, my ostatní jsme šly pod mým vedením k Průchodnici, je to taková dlouhá skála na vrcholu kopce, v níž jsou dva průchody-jeskyně na druhou stranu. Bylo tam moc hezky, magické místo. Našly se tam prý i pozůstatky lovců mamutů. Vedle byla samozřejmě keška, tak jsme si všichni zahledali, protože byla v hustém lese, gpska neukazovala, takže jsme prohledávaly všechny pařezy. Nakonec na ni narazila Zojka :-)
Zpět jsme jely asi ve dvě hodiny, Staňa vezla Blanku na vlak (Blanka jela zrovna z Lelkování do Jeseníku na dovolenou se svým turistickým oddílem Pěšáci, tedy oni byli už od soboty, ale Blanka dala na víkend přednost nám a připojila se k nim až v neděli). Pro Jitku přijel manžel a vzal část, Libin manžel další část a pro Alenu Šikulovou přijel syn.
Nálada byla perfektní, počasí taky, až když jsme se vracely z Průchodnice, začalo pršet a musely jsme vytáhnout deštníky - ale to už jsme byly na kraji Vojtěchova. Cestou v autě pak lilo celou dobu hodně, ale v Olomouci už bylo solidně, sice jsme několikrát vytahovaly deštníky, ale jen na chvíli. Byly jsme tam s Libou až do 9 večer a lovily hádej co :-D
Takže lelkování perfektní, už máme termín a místo příštího, budeme v Jeseníkách na Stanině chalupě blízko Ramzové na začátku června 2011.
No, doufám, že jsem vás úplně nevyčerpala :-D
Mějte se oba hezky.
Naďa