Lelkovací Svojanov
aneb
Jak jsme se ztratili a zase našli
Otakare, Otakare, do roka a do dne! Tak by mohla znít lelkovací verze slavného rčení z pověsti Aloise Jiráska. Na místě zlovolného Lomikara jen zprostředkovaně figuruje král železný a zlatý, protože Otakarem je míněn poněkud omšelý hotel na dostřel od hradu Svojanov, který nejdřív patřil (ten hrad, ne hotel) Přemyslu Otakarovi a pak Závišovi z Falkenštejna.
I na jejich hrad vedly 14. června 2008 kroky naší party Bunčáků, jinak bývalých studentek, které na SKŠ v Brně maturovaly před 34 lety. Právě u Svojanova se totiž konal už čtvrtý lelkovací víkend v seriálu na trase Bunč v Chřibech - Kozí horka u Brněnské přehrady - Jedovnice v Moravském krasu - Svojanov u Poličky.
Čtvrté Lelkování organizovala Alča Šikulová, bytem v blízké Poličce, ovšem hlavní atrakci víkendu nakonec zařizoval někdo úplně jiný: milovnice map a turistiky Naďa. Té totiž při jejích necelých 50 kilogramech váhy připadá pouhých šest kilometrů chůze mimořádně ponižující (už loni v Jedovnici kritizovala naše použití autobusu na dojezd k cíli).
I navrhla prodloužit sobotní trasu z hradu o pár kilometrů po neznačené cestě lesem, která se na mapě zdála naprosto jasná a přehledná. Ne tak v reálu, kde co kilometr, to křižovatka s možností volby doleva, doprava, či rovně. Všechny vypadaly hezky. Naďa se poradila s mapou a udala směr, který se brzy ukázal nebýt nejsprávnějším.
Pro pochopení věcí příštích je třeba podotknout, že další cesta vedla nejen úchvatnou krajinu, ale rovněž kolem hovna.
Když jsme se blížily z lesa k poli, vykukovaly z vysokého porostu před námi dvě hlavy našeho předvoje. Vlevo Naďa hledající cestu dál a poměrně daleko vpravo od ní, což jsme my ze zadního voje nechápaly, Zoja. Teprve proklestíce si cestu plodinou na polní cestu jsme pochopily:
Zoja na cestě vykonala velkou potřebu, zakryla dílo větvičkami a kulantně nás upozornila, abychom do něj nešláply. Nic netušíce jsme dílo obešly a stádně, mnohé na už krutě bolavých nohou, se vydaly za Naďou, která opět určila směr.
Dramatičnost situace jsme pochopily asi po půl hodině, kdy jsme Naďu v lese došly - ana stojí na cestě uprostřed lesa končící. Kompasu ani GPSky nemaje (gramaticky správně nemajíce, ovšem nemaje zní líp), hleděly jsme tváří v tvář neblahé skutečnosti, že nevíme, kde jsme, natož kterým směrem je Otakar. Někteří propadli přechodnému zoufalství.
"Chcete snad říct, že se budeme vracet?" zvolala jsem zoufale a s rezolutním dodatkem "Zpátky k hovnu teda nejdu" usedla jsem do jehličí, připravena nechat se sežrat divočákem. Někteří jedinci mě u toho zlomyslně fotografovali, další začali telefonovat domů a loučit se s rodinami. Naďa nám kajícně věnovala žloutkové věnečky a se Zojou se vydala hledat cestu z bryndy.
V nouzi nejvyšší jsme zaslechly vzdálené zvuky aut a Blanka vzápětí určila směr k silnici. Jako Mojžíš vyvedl svůj lid z Egypta, ona nás vyvedla z lesa. Cestou necestou ze srázu jsme doklopýtaly k chatám a od nich k silnici a děkovaly bohu, že jsme přežily.
Posléze, šinouce se po asfaltu vstříc polopenzi, jsme si uvědomily, že to bylo vlastně poměrně hezké dobrodružství (komu se dnes podaří někde se ztratit!) a začaly jsme Naďu podezírat, že celou akci na nás nastražila, abychom měly na co vzpomínat. Večer pak na pokoji, když se podivovala nad naší únavou, jsem ji usadila:
"To říká ten pravý!! Kdo nás to zatáhl do hlubokého lesa a vodil nás od hovna k hovnu?"
Nadě nezbylo, než kajícně přiznat vinu, později se cítila vina i za klíšťata lezoucí Libě po krku. Budiž jí omluvou, že dodala mísu prvotřídních třešní křupek.
Organizátorka lelkování Alča II nezůstala pozadu. Sice to skromně nepřiznala, ale nám, co spolu mluvíme, je jasné, že mečící koza v ohrádce u hradeb Svojanova byla jejím organizačním dílem. Bez kozy totiž nebylo by lelkování úplné.
Koza, dokonce jménem Stáňa, figurovala už před dvěma lety v ohradě u hotelu Kozí horka na Brněnské přehradě. O rok později v Jedovnici dorazila alespoň v podobě pověsti o koze oběšené na lopatce větrného mlýna, kterou nám vyprávěl děda průvodce a nechápal, proč se nad vcelku neradostným příběhem tak řehtáme.
Když jsme tedy na Svojanově, vycházejíce z hradu, uslyšely kozí mečení, bylo nám jasné, že věci jsou na svých místech a symbolika funguje.
Zafungovala ostatně i na hradě, kde nám průvodkyně před jedním z Brožíkových obrazů vyprávěla příběh obléhání města Prokopem Holým vedoucí v budoucnu k pořádání třešňových slavností. My máme díky Nadě třešňové slavnosti na každém lelkovacím srazu.
Průvodkyně si s námi ostatně dost užila. Občas musela s výkladem počkat, až se vyžvaníme, a po shlédnutí obrazů Polička před požárem a Polička při požáru čelila dotazu, kde mají Poličku po požáru. Neměli.
Z věže Svojanova, na níž nedávno řádil kulový blesk, jsme zatelefonovaly Jitce Stejskalové a postupně ji zdravily, předávajíce si telefon od ucha k uchu. Také jsme jí sborově zapěly knihovnickou hymnu.
Ve vsi jsme pak dostály heslu Ať se kůže napne a spořádaly nejen opulentní oběd, ale rovněž zmrzlinový pohár, který spolu s kávou pod slunečníky prostě nemůže při lelkování chybět. Lelkování v užším slova smyslu totiž znamená právě posezení nad kávou pod slunečníkem.
Páteční i sobotní večer patřil vzpomínkám na školu i na minulé srazy a zpěvu třídních hitů z Dvořiny tvůrčí dílny. K nim přidala Blanka zbrusu nový geniální opus na melodii Čechy krásné, Čechy mé a sklidila bouřlivý aplaus:
Svojanovské lelkování
Rok uplynul, nastal zas
měsíc červen, krásný čas.
Lelkování začíná,
kůže už se napíná.
Slivovice, fernet, punč,
Jedovnice, Brno, Bunč.
Následuje Svojanov,
chvíle blaha - nemám slov.
Jenom jedno přání mám,
furt se za ně modlívám.
Ať přetrvá stále dál
lelkovací seriál!
Alča psací kvůli lelkování přiletěla o týden dřív z Kanady a navzdory převrácenému času byla s námi furt vzhůru. Liba P. přidala nový termín do české gramatiky v podobě shody přísudku s obědem a Dvořa nás obšťastnila rychlokurzem hanáčtiny, z nějž nám utkvěl zejména překlad souvětí "Prosím vás, byl byste tak laskav a mohl mi to zopakovat ještě jednou, dost dobře jsem vám nerozuměl." Hanácká verze je kratší. Hanák otevře nechápavě hubu a vydá pazvuk.
Při nedělním loučení jsme slzeli, ale zároveň si poklepávali na dobité baterky u vědomí toho, že příští rok ve stejnou dobu budeme dobíjet nanovo.
V pondělí pak zahltily mailovou poštu fotky a vzkazy křižující republikou od Prahy po Břeclav a Havířov. Draha v jednom mailu nazvala lelkování velmi hezky cestou do puberty a zase zpátky a Blanka přidala motivační čtyřverší, kterým nelze než tuto lelkovací reportáž zakončit:
Každého dne si vážit,
být stále fit se snažit,
tak vznikne nám všem nárok
sejít se zase za rok!
:)))))))))))))))))))))))))))))))
(© Staňa )
Čas: 13. - 15. června 2008
Místo: Svojanov u Poličky, hotel Otakar
Režie: Alča II
Pomocná režie: Naďa
Osoby a obsazení:
Bývalá studentka 1: Hana Šindelářová (Binderová)
Bývalá studentka 2: Draha Nečasová (Křivánková)
Bývalá studentka 3: Blanka Malá (Auská)
Bývalá studentka 4: Liba Poliačiková
Bývalá studentka 5: Naďa Totušková (Koláčková)
Bývalá studentka 6: Liba Dudková (Fráňová)
Bývalá studentka 7: Zoja Hanáková (Chodúrová)
Bývalá studentka 8: Staňa Tesařová spací (Rybičková)
Bývalá studentka 9: Alena Šikulová (Jindrová)
Bývalá studentka 10: Alena Pučánová psací (Walterová)
Bývalá studentka 11: Jitka Dvořáková Dvořa (Wernerová)
A tady jsou fotky (autory poznáte podle názvů, ty co jsou pojmenované, jsou Staniny):
Pátek vycházka
Pátek večer
Hrad Svojanov
Svojanov
Ať se kůže napne
Bloudění
Sobotní večer
Neděle ráno
Polička
A dáreček od Blanky:
| |
L 2008
Lehkonohé lelkovnice lento lajdaly listnatými lesy, líbeznými luhy, lučinami.
Lelkovaly! Lehkovážné loudání … Lulalo leda lehounce.
Leč lapálie! Loudily leukoplasti. Lazaret, láteření.
Ledové lahůdky lákaly; lesklé lahváče, litry lihovin laskaly ledviny.
Lukulsky likvidovány laskominy.
Lelkování lepší lázní. Léčí liknavou letoru. Legrační lumpárny -
lopotné listování lehkou literaturou - lyrické líčení Limy -
letité legendární lásky - luzné lalala.
Lady ladně lehaly, lenošily. Lelkování letělo. Logicky lítostivé loučení.
Lkám. Líbám, lásky! Lalala!
|