Brno – Bezmála třídenní letmý dotek s časy vzdálenými víc než třicet let zažila devítka někdejších knihovnic maturujících v roce 1974 na Střední knihovnické škole v Brně. Sešly se v posledním červnovém víkendu 2006 v hotelu Kozí horka u Brněnské přehrady. Byla jsem mezi nimi a podávám svědectví o tom, že přes hlubokou časovou propast se podařilo oživit tvůrčího ducha třídy, vrátit se v myšlenkách do lavic a s nostalgií i plnou náručí srandy nejen vzpomínat.

Užily jsme si to už podruhé a po loňském setkání v Bunči uprostřed Chřibů, které organizovala Zoja, nazvaly jsme toto druhé termínem Lelkoviny - s příslibem, že lelkovat hodláme takto společně každý rok ve stejnou dobu. Neb jsme shledaly, že setkávat se je pro život velkým přínosem. Jak pravila Blanka, když ve prospěch kolektivu vzdala se vyhlídky na nedělní výlet: „Jste mi nad výlet! Toho si považujte! Nikdo takový se ještě nenarodil!“ Liba D. opustila kvůli nám v sobotu časně ráno rodinnou akci ve Strážnici, a sedajíc do vlaku, poslala SMS ve tvaru: „Už za vámi ujíždím a doufám, že se mohu spolehnout na ČD, MHD a hlavně svoje IQ!“ Spoleh vyšel. Nic neselhalo.

Perfektní organizace byla letos dílem Hany, která dokázala zařídit i takové neuvěřitelnosti, jako byl sobotní noční ohňostroj na naši počest nad přehradou (teda my jsme se rozhodly, že je na naši počest), anebo skutečnost, že v ohradě blízko hotelu spásaly trávu kozy, z nichž jedna se podle nápisu na dřevěné ceduli jmenovala Stáňa. Nikdo nám nevymluví, že Hana týden před srazem osobně nevyráběla ceduli a nezařizovala přesun koz z místní ZOO, jakož i jejich návrat hodinu poté, co jsme se v neděli rozjely do svých domovů.

Hana dokázala zařídit i to, že když jsme po sobotním turistickém výšlapu k Ríšově studánce a na hrad Veveří obcházely přehradu a po 12 kilometrech nám docházely síly, blížily jsme se k přístavišti právě ve chvíli, kdy k němu přirážel parník a zkrátil nám cestu na Kozí horku asi o čtyři kilometry. Nezbylo, než Haninu geniálnímu organizačnímu talentu tleskat!!! Na počest úspěšného dne jsme si pak daly opulentní večeři včetně zmrzlinových pohárů navzdory tomu, že až na výjimky bychom se všechny mohly zapojit do soutěže Baba XXL. „Ať se kůže napne!“ prohlásila Draha a my padaly smíchy pod stůl.

Večer jsme si se sborníky v ruce (paměť přece jen už tak neslouží) zapěly třídní songy, které před desítkami let stvořil geniální duch třídní básnířky Dvoři – vzdávaly jsme jí za to opakovaně hold! Blanka se vzepjala k recitačnímu výkonu hodnému Wolkerova Prostějova, když zpaměti přednesla Ódu na Parida aneb Ó Paride, bože můj. Místy jsme zjišťovaly, že jsme možná ani nechodily do stejné školy, neb mnohým z nás se vypařili z paměti nejen někteří kantoři (viz. Vodová), ale i celé předměty (jakási výtvarná výchova s prof. Tuškovou - jen nemnozí věděli, že něco takového existovalo!) Možná si s přibývajícím věkem vzpomenem!

Klofan musel mít dva dny nepřetržitou škytavku, neb jsme jeho jméno mnohokráte braly nadarmo a z Veveří jsme mu poslaly obří pohlednici s dovětkem, že četbu letos určitě odevzdáme včas!!!!!!! Téma zadala opět Blanka. Po loňské Procházkově Přestřelce, kterou ovšem téměř nikdo nezdolal, předhodila letos čtivější Havlovu novinku Stručně, prosím. Naďa pak dodala jako doplňkovou četbu romány své sestry Táni Kubátové – konkrétní tituly dle vlastního výběru! Kontrola za rok!

Motto pro Lelkování příštího roku je jasné: Omlouvá jenom smrt, ale ani ta nikoliv stoprocentně! V případě úmrtí poslat SMS z onoho světa!

Blanka to shrnula: „Kdybychom cítily, že umřeme a příští knihovnické Lelkoviny prošvihneme, nezbývá, než se dát zmrazit!!!“