|
Dobrý den a příjemný poslech pořadu
Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu Dva na jednoho vám přejí Naděžda Hávová a
Vladimír Kroc. Dnes jsme v Brně na návštěvě u jedné z nejúspěšnějších
současných spisovatelek. Řeknu-li jméno Věra Hoffmanová, tak zasvěcenci už
vědí, přidám-li pseudonym Květa Legátová, tak už snad úplně všem se vybaví
Jozova Hanule a Želary. Dobrý den.
Host (Věra Hoffmanová): Dobrý den.
Moderátor (Vladimír Kroc): Paní Věra
Hoffmanová pochází z venkovské kantorské rodiny. Narodila se 3. listopadu
1919 v Podolí u Brna. Psát už začala jako školačka, publikovala nejprve pod
jménem kamarádky Věry Podhorné. Debitovala knihou Postavičky. V 60. letech
jí vyšel román pro dívky Korda Dabrová. V tom čase také pracovala pro
časopis Host do domu. Po 68. roce napsala rozhlasovou alegorii ze starého
Říma Zajatec. Vystudovala češtinu, němčinu, fyziku a matematiku. Za války
krátce působila na konzervatoři v Brně. Potom učila v Uherském Brodu a
putovala po různých malotřídkách moravského Slovácka. Učila 40 let. Jako
Květa Legátová vstoupila do literatury až počátkem 90. let, kdy vyhrála
Prix Bohemia Radio. Na motivy knížky Jozova Hanule napsal Petr Jarchovský
scénář filmu Ondřeje Trojana Želary, který byl nominován na Oskara.
Moderátor (Naděžda Hávová): Stále ještě si
před usnutím vyprávíte sama sobě příběhy?
Host (Věra Hoffmanová): Ano, to je od
dětství zvyk. Ještě bych velice ráda, kdybyste se zmínili o tom, že ta
Květa Legátová, že to je moje kamarádka, dosud žijící brněnská populární
ochranářka.
Moderátor (Vladimír Kroc): Co říká tomu, že
publikujete pod jejím jménem. Je ráda?
Host (Věra Hoffmanová): Já jsem nikdy
nedoufala nebo jsem nevěřila tomu, že budu někdy publikovat. Já jsem se tak
náhodou zúčastnila těch různých soutěží, nejdřív na rozhlasovou hru, potom
také na scénář. Ovšem psala jsem do šuplíku odjakživa. Celkem mě to táhlo k
tomu psaní. Bohužel tehdy nebyly nějaké přehrávače, jinak bych to byla
namluvila a měla jsem strašnou spoustu příběhů, protože to, co skutečně
celý život mě láká, to byly právě ty příběhy. Už od dětství jsem
poslouchala, když se sešly ženský, tak jsem měla ucho nastavené, i když to
pro moje ucho často ani nebylo, ale teprve později jsem pochopila, o co
vůbec šlo.
Moderátor (Vladimír Kroc): Ale povězte mi,
co tomu říká vaše kamarádka Květa Legátová, že jste proslavila její jméno?
Host (Věra Hoffmanová): To je vynikající
žena. My jsme skutečné přítelkyně, to znamená, že nic proti tomu nemá.
Okamžitě mně to dovolila samozřejmě.
Moderátor (Naděžda Hávová): Vy říkáváte, že
autor píše hlavně sám pro sebe. K čemu vám to pomáhá?
Host (Věra Hoffmanová): Ono totiž se říká
vůbec i to, že autor píše o sobě. Toto vždycky do jisté míry pravda je.
Tím, že nezachycuje svůj vlastní život, dneska je spíš bych řekla v kurzu
zachycovat svůj vlastní život, a to někdy až do takových detailů, že se mě
z toho ježí pleš, skutečně jak někteří jdou daleko tady v tomto. Tomu se
nevyhnete, že i když nelíčíte svůj vlastní život, tak přesto mluvíte o
sobě, že nelze nedávat najevo svoje přesvědčení, svoje lásky a nenávisti,
pokud nějaké máte a ty vždycky máte, svoje postoje. Ovšem pokud zakotvíte
tendenci líbit se za každou cenu, tak na toto musíte rezignovat. To je zase
to nejhorší, co může autora potkat. Tím okamžikem, jakmile rezignuje, já
bych to nazvala svoboda v tom nejširším a základním slova smyslu, čili
jakmile na toto rezignuje, autor přestává být autor a stává se kortešem
nějaké a třeba i vznešené ideologie. Ovšem pokud to není vaše svobodně
zvolené a kdo umí číst a nemusí to být ani mezi řádky. Kdo umí vůbec číst,
čili gramotný po umělecké stránce, tak to vždycky prokoukne. Čili vylhat se
tady nedá absolutně nic. A nevylžete se ani z vlastní osoby, i kdybyste
sebevíc chtěli. A sebevíc vyprávěli příběhy druhých, tak už to jak je
volíte, kdo je vaším skutečným hrdinou a mohl byste to i zapřít, ono totiž
zvlášť v těch válečných dobách, kdy žijeme pod určitým tlakem, je dokonce
nutno tady toto zakrýt popřípadě zadupat, ono to vždycky vyjde najevo a kdo
chce, tak to pochopí.
Moderátor (Vladimír Kroc): prapůvodně jste
chtěla psát divadelní hry. Myslím, že k tomu rozhodnutí jste dospěla dost
časně.
Host (Věra Hoffmanová): Přesně řečeno,
divadlo to bylo moje odjakživa. K tomu já jsem snad měla nejblíže a to ne
proto, že bych byla dramatik. Dramatik podle mého zase říká svůj názor.
První, co se klube, tak to je lyrik. Znamená poezie. To je to, co se v
člověku nejdřív vyklube.
Moderátor (Vladimír Kroc): psala jste
poezii?
Host (Věra Hoffmanová): Satirickou, já jsem
dokonce prožívala tu recesní éru. My jsme dělali všechno možné, my jsme
například dívkám, o kterých jsme věděli, že jsou samý kluk, tak jsme se
vydávali za jejího ctitele. Autorem těch veršů jsem byla já a dokonce se mě
stalo jednou, a to mě mrzí, za mnou přišla jedna moje kolegyně a řekla: Do
mě je zamilovaný a on mě píše tak báječné verše, což byly moje verše a ony
báječné nebyly ani trochu. Ale to je vidět, jak mladý člověk tíhne k tomu,
aby bral jako bernou minci všechno, co mu lichotí. To je také ta jedna
vábnička, na kterou nalítne velice snadno a často mladá generace. Tak ona
přišla za mnou a tak upřímně, tak bezelstně mě to svěřovala. Já jsem
říkala: Ty jsi úplný padouch, nemohla jsem se přiznat samozřejmě.
Moderátor (Naděžda Hávová): Jak jste to pak
vyřešila?
Host (Věra Hoffmanová): Vyřešili jsme to
tak, že jsem napsala další báseň, to se jmenovalo Sbohem. Obsah byl o tom,
že má hodně ctitelů a že nemohu s nimi soutěžit a tak dále. Ona z toho byla
celá pryč. Ona to byla hodná holka, ovšem bohužel to byl věk, kdy člověk dá
na tyhlety blbosti.
Moderátor (Vladimír Kroc): Co přichází po
lyrikovi?
Host (Věra Hoffmanová): Prozaikem se člověk
stává někdy dokonce na základě lyriky, ale může z něho vyrůst prozaik,
protože mladý člověk strašně rád naslouchá, to soudím podle sebe. Tak si
myslím, že se může narodit už tak mezi 20., 30. rokem ten prozaik už celkem
solidní, už ten talent je znát, ovšem i dramatikem a to teď nemám na mysli
žádné srandičky. Dramatik hodný tedy toho jména i s tou přidanou hodnotou
samostatného myšlení a nejenom tvůrčí, ale bych řekla, i lidské fantazii a
filozofii hlavně. Čili dramatik, prozaik, to už by žádný člověk, který má
pevný názor. To znamená, že skutečně názor je už upevněn nebo k tomu
směřuje. Nedá se nic limitovat. Hodný člověk je ten, který směřuje k ideje
dobra tak, jak ji sám chápe. Že jí nikdy nedosáhnete samozřejmě a nebo tedy
jako jsem příliš velký skeptik, čili já bych řekla, že se to rodí tak, že
nejdřív se projevuje jako básník, pokud se projevíte, tak jako prozaik,
řekněme a tak částečně dramatik, ale skutečně být velikým dramatikem, já
jsem nikdy dramata nepsala, proto to říkám, snad ty jalový. A ty jalový
vyrostly z toho, že já jsem rodem ten rebel a že takové diskuse, hádky,
jaké jsme měli na gymnáziu a na vysoké škole, to bylo moje.
Moderátor (Naděžda Hávová): S jednou
povídkou vás tatínek zavedl do brněnského rozhlasu.
Host (Věra Hoffmanová): On se naštval, že
pořád píšu ty skeče, vzali jsme to do rozhlasu a tam byl zrovna František
Kožík. A on mu říká: Pane Kožík, prosím vás, moje dcera píše tady ty
slátaniny, podívejte se na to. My už to s ní nemůžeme vydržet.
Moderátor (Naděžda Hávová): Kožík tomu prý
tehdy nechtěl vůbec věřit, že jste to napsala vy.
Host (Věra Hoffmanová): On si myslel, že
starý pán se stydí za své dílo. Tak povídá: Víte co, s vámi se o tom nebudu
bavit, dejte mě dceru. Když mě to řekl, tak já jsem se skládala do kolen,
jakou jsem měla trému. Teď jsem si říkala: Tak teď mám možnost se bezvadně
znemožnit společensky, a tak jsem dlouho váhala, ale nakonec jsem otci
řekla: Víš co, já tam tedy půjdu. On řekl: Tak já půjdu s tebou. A já jsem
mu řekla: Ne, to bys nepřežil.
Moderátor (Vladimír Kroc): kolik vám tehdy
bylo?
Host (Věra Hoffmanová): Do dvaceti, tak
nějak. Já to fakt nevím. Já jsem byla nula proti Kožíkovi, ale mohu říct,
že on se ke mně úžasně choval a že dokonce mě uvedl do té dramatické
kulturní společnosti, což byly týdenní setkání ve Slavii s programem, a já
jsem do dnes za to vděčná, že to, co jsem tam viděla, živého Hašlera,
Kubelíka, Šemberovou, kteří tam tančili, Vlastu Fabiánovou a to ani nebudu
všechny jmenovat. To tenkrát s těmito se setkat bylo velice těžké. Kdo byl
přístupný té mládeži, kterou já jsem představovala, to byli jenom básníci.
Takový Nezval, ten rád mezi nás přišel, rád recitoval, ale ti ostatní ani
moc ne, Hašlera jsem v životě neviděla recitovat.
Moderátor (Vladimír Kroc): Jak jste daleko
s pamětmi srandistky?
Host (Věra Hoffmanová): No tak to jsem
chtěla napsat, ale já už jsem příliš stará na to, abych dodělávala, něco
dodělám, něco nedodělám. Totiž ten srandismus, když přeložím do slušné
češtiny, tak je to ta stará recese. Já právě mám štěstí, že patřím k té
generaci, která ten termín vytvořila a která to celá léta, než nám to
zatrhli zavřením vysokých škol a snažili se nás rozprášit. Ovšem nemyslete
si, že to zatrhli doopravdy. Já potom za protektorátu jsem se setkala s takovou
recesí, že se mi o ní ani nesnilo. Já bych vám mohla vykládat, že ono to
samo o sobě, i když je to tragédie, tak je to v každém případě tragikomedie
a ta komedie je v tom skryta, i když má velice krutou slupku a když to tam
musíte hledat. Já jsem skutečně prožila mládí ve znamení recese.
Moderátor (Naděžda Hávová): Když jsme
pročítali nejrůznější materiály o vás, tak se musím přiznat, že mnohá data
se lišila. Nefabulujete vy náhodou i v rozhovorech s novináři?
Host (Věra Hoffmanová): Ne, to všechno jsou
jejich omyly. Je to tím, že já, pokud někdo něco o mně chce napsat, netrvám
na tom, jestli je to právo, to nevím, na té autorizaci, protože si říkám:
Ano, jak jsi to pochopil, tak si to napiš, napiš si, co chceš. Proti tomu
jsem obrněna natolik, že skutečně nakonec toleruji i ty chyby. Nanejvýš se
tomu trošinku zasměji a říkám si: Myslel to dobře, špatně to pochopil.
Moderátor (Vladimír Kroc): vypadá to, že
jste bytostná optimistka. Sama o sobě říkáte, že od mládí jste byla často
nemocná, a dožíváte se, myslím, že v docela dobré kondici poměrně vysokého
věku. Je to tím?
Host (Věra Hoffmanová): Já jsem tomu vůbec
nikdy nevěřila. Já jsem se totiž naučila jednu věc, a to je díky právě
Hitlerovi. Já jsem jako otrnula, protože ty tragédie jsem se snažila zasout
co nejhlouběji, říkala jsem si: Počkej, však na tebe také dojde. Snažila
jsem se zapamatovat ty groteskní situace, které dneska zpětně nevypadají
jako groteskní situace, provázející velikou tragédii, kterou skutečně ta
okupace byla. Ta okupace rozvrátila tu první republiku víc, než vy si
dovedete představit. U nás nebyl rasismus, měli jsme kamarády Němce, Židy,
na koho si vzpomenete, to nám bylo jedno. Vůbec jsme nevěřili tomu, že něco
tak pevného jako byla ta první republika, že by mohlo takhle dopadnout.
Moderátor (Naděžda Hávová): Takže vlastně
ta těžká válečná léta vám pomohl humor a optimismus přenést se přes ně.
Host (Věra Hoffmanová): Tam začalo to, čemu
já říkám vytěsňovat negativa ze života, to si nedovedete představit, že
vyjdete z baráku a tam máte červenou ceduli, že včera byli ti a ti
popraveni. To já jsem ani nečetla za co, protože to byla blbost, za co byli
popraveni, za nic. Někteří ani nevěděli za co. Náhodou je chytli v nějaké
skupině. Znám člověka, který toužil celý život pro to, aby si koupil
chalupu a pěstoval králíky, tak to byla ta jeho velezrada.
Moderátor (Vladimír Kroc): Paní Hoffmanová,
vy jste Želary napsala v 60. letech.
Host (Věra Hoffmanová): Ne, já jsem ty
povídky začala psát už na to Slovácku. Já totiž do paměti jsem to všechno
sázela a když se mi zdálo, že už je trošku čistší vzduch jako bylo kolem
68. roku nebo v roce 1945 po válce, já jsem měla spoustu věcí napsáno už za
války, například tu vteřinu, když člověk bojuje sám se sebou, jestli má
zradit nebo nemá, tak jsem si řekla: Tak ale teď je čas. Tak zrovna
například tady toto jsem tehdy nabídla Kožíkovi ještě kromě jiných věcí. Já
jsem totiž žila v jedné iluzi, která se vám bude zdát tak naivní a bludná,
že byste ji do mě ani neřekli. Já jsem totiž byla přesvědčena, že se nám
nemůže nic stát.
Moderátor (Naděžda Hávová): Velký literární
úspěch se u vás dostavil vlastně až po osmdesátce. S kým dneska sdílíte tu
radost?
Host (Věra Hoffmanová): Se svými žáky, se
svými příbuznými a se svými přáteli. Čili na tu otázku, koho mám ráda,
nemám ráda ani zvířata, ani lidi, mám ráda svoje přátele. A mohou to být
zvířata, mohou to být i lidi, to je jedno, prostě lidi, se kterými můžete
jako rovný s rovným komunikovat, od kterých se nedočkáte žádného podrazu a
kteří prakticky drží ten optimismus.
Moderátor (Naděžda Hávová): Kdybyste mohla
něco vzkázat našim posluchačům, posluchačům Českého rozhlasu 1-Radiožurnál,
co by to bylo, aby neztráceli optimismus?
Host (Věra Hoffmanová): Ani ne optimismus,
ale to nejtěžší, co na světě je, aby se nevzdávali své vnitřní svobody. To
je strašně těžká rvačka, to je každodenní rvačka. Totiž dnešní mládež má
mnohem těžší situace, než jsme měli my. Ono se to zdá být naopak, ale my se
dnes topíme v moři informací a 99 procent, teď to přeháním, jsou informace zbytečné
a mnohé dokonce nás chtějí manipulovat. A tomuto vzdorovat, to dá zabrat.
Moderátor (Vladimír Kroc): tak to nám říká
Věra Hoffmanová alias Podhorná nebo-li Květa Legátová. To ty starší
pseudonymy odmítáte přiznat. Ať se dál těšíte dobrému zdraví. Doufám, že
svěží mysli, moudra máte na rozdávání.
Host (Věra Hoffmanová): Já jsem to, čemu se
říká chcípák, pane redaktore.
Moderátor (Vladimír Kroc): Děkujeme, na
shledanou.
Host (Věra Hoffmanová): Děkuji, že jste mě
vyslechli.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu
pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS
IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
|
